• Haně je 49 a řídí sto lidí. Rozhoduje o rozpočtech, které by jiným vzaly spánek, a nikdo na ní nepozná zaváhání. Jen ona ví, že většinu rozhodnutí dělá s pocitem, že si jednou někdo všimne, že vlastně neví o nic víc než ostatní. Neřekla to nikomu. Na její pozici se to neříká.

• Adamovi je 24 a působí neotřesitelně. Mluví na síti, nebojí se ozvat na poradě, sype ze sebe názory. Jen sám doma neví, jestli si věří, nebo to jen dobře hraje — a jestli mezi tím vůbec je rozdíl. Taky to neřekl. Vypadalo by to jako slabost.

Hana a Adam se nikdy nepotkali, ale nesou totéž: nejistotu, kterou přede všemi schovávají, protože si myslí, že ji mají jen oni. Přitom sebevědomí je jedna z nejrozšířenějších přetvářek v životě i v byznysu — hrajeme jistotu, kterou necítíme, a nikde to nepřiznáme. Kolegovi ne, ten by toho využil. Rodině ne, ta nás potřebuje mít pevné. A tak si každý myslí, že ten druhý to má vyřešené.

Přitom to, na čem si člověk staví jistotu, rozhoduje o všem dalším. Do čeho se pustíme, co si troufneme, kdy couvneme. Kdo staví sebevědomí na výsledcích, hroutí se s prvním neúspěchem. Kdo na tom, co si o něm myslí druzí, nepatří sám sobě nikdy.

Na tomhle večeru dvacetiletý uslyší, co s jistotou udělá třicet let výher i proher — že se nezpevní, jen změní tvar. Padesátiletý uslyší, jak zní sebevědomí, které ještě nikdo nezpochybnil, a možná si vzpomene, co ho stálo o to přijít.

Odejdete se dvěma věcmi. S jasnějším pocitem, na čem svou jistotu vlastně stavíte — a co z toho unese zátěž a co ne. A s pár lidmi, u kterých jste poprvé viděli, že tu nejistotu nosí i ti, co působí nejpevněji. Tady role padají. Zůstává jen člověk a to, čemu o sobě věří.

Přijďte říct pravdu o tom, kde si věříte a kde jen hrajete, že ano. Aspoň jednou, aspoň jednomu člověku. A odejděte s lidmi, se kterými má smysl v tom pokračovat.